Venku to momentálně jako zimní pohádka opravdu nevypadá a lednové mrazy vystřídalo jarní počasí. A pak teda to jarní počasí zas vystřídalo 5 stupňů a studený vítr, tak já vám nevím, to počasí je fakt poslední týdny bláznivý.

Nicméně vraťme se na chvíli ještě na konec ledna, kdy jsem se spontánně rozhodla jet na výlet s lidmi, které jsem nikdy neviděla. No dobře, až na jednu skvělou holku, která ten celý výlet přes sociální sítě zorganizovala – fanfáru prosím – Hanča Jamplíková. Miluju její heslo “Dokud můžeš, považuj svoje nohy za lanovku” a stejně tak miluju její fotky a příspěvky na Instagramu.

Víte, já jsem se v minulosti nechala ochudit o spoustu zážitků jen proto, že jsem neměla s kým jet. Buď kamarádi neměli čas nebo je to nezajímalo. Tak jsem se jednou prostě rozhodla jezdit na výlety klidně sama. Má to nespočet výhod – trasu si naplánujete podle sebe, zastavíte si kdy potřebujete, máte čas na svoje myšlenky a je to prostě takový váš čas pro sebe a mám to hrozně ráda! Samozřejmě to má i úskalí a ohledně sólo cestování je i pár věcí, které je fajn dodržovat a asi bych si z hlediska bezpečnosti sama netroufla na nějaký vícedenní trek. Ale takové jednodenní výlety jsou moc fajn a za sebe rozhodně doporučuju.

Tohle bylo ale zase trochu jiné vystoupení z komfortní zóny, protože je rozdíl jestli jedete sami nebo s 10 lidmi, které jste předtím nikdy neviděli a máte s nimi spát v jedné místnosti. Já se ale rozhodla začít říkat ano novým zážitkům a nebát se zkusit něco nového. A tak jsem se přihlásila. Bylo to měsíc dopředu a mezitím se složení naší skupiny několikrát změnilo, stejně jako trasa, plánovaný čas odjezdu… no vlastně skoro všechno. 😀 Ale hlavní je, že jsme vůbec odjeli a dopředu můžu říct, že to byl jeden z nejhezčích výletů, které jsem kdy s někým podnikla!

Původní plán jsme lehce překopali, Hanča s Michalem mě nabrali v Jičíně, kde jsem nechala auto a už jsme to valili směr Špindl, ale po cestě jsme ještě přibrali Adri v Nové Pace. Z parkování ve Špindlu jsme měli trošku obavy (čti já měla obavy, proto jsem nebrala auto), ale nakonec to bylo víc než v pohodě. Bez problému jsme zaparkovali na P1 (čti Hanča zaparkovala), kde můžete nechat auto i přes noc a nestojí to moc, asi jen 150,-. Dejte si pozor, na ostatních parkovištích většinou zaparkujete přes den v pohodě, ale přes noc je parkování zakázané a pod pokutou.

Z autobusové zastávky Hromovka jsme za 60,- vyjeli autobusem na Špindlerovu boudu. Počasí nebyl žádný zázrak, mlha že by se dala krájet a foukal celkem vítr. Naštěstí nás čekala jen kráká cesta na Petrovy boudy, kde jsme měli zamluvené ubytování i se snídaní. Petrovy boudy fungují jednak jako nouzová noclehárna, tak jako ubytování na objednávku. Na boudách jsme si nechali věci, vzali si čelovky a zašli na večeři do kousek vzdálené Moravské boudy. Věřte mi, že to má hned jiný náboj, když si pro tu véču musíte takhle dojít. Byl víkend, takže tam bylo poměrně plno, ale Hanča je zkušená, takže nám suprově zarezervovala místa dopředu. No stress needed. Dali jsme si véču, nechyběly ani borůvkový lívance a pivko. V bříšku jako v pokojíčku, co vám budu povídat.

Když jsme dorazili na ubytování, ještě jsme nějakou dobu povídali, sdíleli si svoje zážitky a zkušenosti z cest a pak si šli lehnout. Mně nedělá úplně problém usnout někde mimo domov. Místnost na spaní vypadala tak, že byla rozdělená do 3 “boxů” po čtyřech matracích, které jsou hned vedle sebe, ale jsou celkem prostorné. Jsou tam ale jen ty matrace, takže jsme si s sebou brali spacáky nebo někdo malou skládací deku a naprosto to stačilo. Co jsem si ale nevzala, byly špunty do uší a maska na oči. To jsem lehce podcenila a když v noci minimálně 2 členové naší výpravy chrápali, hodně jsem toho litovala. Vzala jsem si místo u okna, abych měla kdyžtak ráno hezký výhledy na východ sluníčka. Ovšem nikdo nezatáhnul závěsy a v noci mě probudilo hrozný světlo…a ano, hádáte správně, byl to Měsíc, co nám šajnil přímo do okna. Takže spánek mínus. Ale byť jsem byla naštvaná, že mě to vzbudilo, zároveň jsem měla potutelnou radost, protože jasná noc znamenala dobrý vyhlídky na hezký východ sluníčka. A taky že jo!

To ráno bylo hrozně kouzelný. Ten pocit, když se vzbudíte a ještě ze spacáku koukáte skrz okno na růžovějící východ a zasněžený lesy… Alpy tě ohromí Karle, ale tohle…tohle tě dojme. Opravdu jo.

Rychle jsme na sebe hodili připravený věci, ani pomalu nestihli rozlepit oči a už jsme stáli venku na mrazu. Někdo byl v tričku, někdo v bundě, někdo zabalený do spacáku. Hanča běhala všude s foťákem a snažila se zachytit co nejlepší záběry, někdo se jen kochal a někdo (včetně mě) běhal s telefonem a snažil se aspoň z desetiny zachytit to, jak krásný to ve skutečnosti bylo. A moc děkuju Hanče za nádherný fotky, který mi vyfotila.

Když jsme se dostatečně pokochaly a udělaly krásný fotky, zalezli jsme zpátky do tepla na snídani. V ceně 550,-/noc totiž máte i snídani, ke které dostanete obložený talíř s pečivem, ze kterého se nají určitě každý. Máte tam i krásnou kuchyňku, kde si můžete udělat čaj nebo kafčo nebo si pečivo rozpéct. (a nebo z něj udělat černej uhlík, jako se to povedlo mně :D) Za mě je to fakt luxusní horský ubytování a nestačila jsem zírat. Ty staré horské chaty a útulny mají rozhodně taky něco do sebe, ale i tohle byla velká parádička.

Po snídani jsme se sbalili a pomalu vyrazili na trasu, kterou Hanča naplánovala. Někteří členové se od nás odpojili a namířili si to zpátky do Špindlu, protože si tu stejnou trasu, co půjdeme my, prošli už v sobotu. Zůstalo nás tedy z celé sestavy jen 5 – já, Hanča, Adri, Šárka a Michal. Počasí bylo…NAPROSTO. BOŽSKÝ. Fakt jsem neměla slov, takhle hezký počasí jsem na horách asi ještě nevychytala a už vůbec ne na Sněžných jámách. Ale ať nepředbíhám. Vzali jsme to po červené Cestě česko polského přátelství směr Dívčí a Mužské kameny. Došli jsme až na Sněžné jámy, kde jsem byla naposledy v roce 2021 na svém prvním větším sólo výletě, který jsem šla v rámci výzvy Jdi do hor. Řeknu vám, hory jsou lék skoro na všechno. Zejména na porozchodový stavy, vyzkoušeno za vás. Takže tohle místo má pro mě zkrátka takovou větší přidanou hodnotu. Jen tu turistickou známku jsem si odtud zatím neodvezla.

Ze Sněžných jam jsme pokračovali směrem k Labské boudě, ale před ní jsme odbočili na zelenou trasu a došli na Martinovku. Tam jsme si v mezipauze dali palačinky, borůvkový knedlíky a smažák. Ne všichni všechno samozřejmě. Já si ještě koupila turistickou vizitku a vyrazili jsme směrem Špindl. Jak jsme sestupovali níž, sněhu fakt brutálně ubývalo. U Špindlu už to byl spíš jeden velkej led. Ale úspěšně jsme dorazili k autu a ani nám to netrvalo tak dlouho. Ale teda musím se přiznat, že jsem byla celkem vyřízená. Ne že by ta trasa byla náročná, ale spíš se spojil lehkej spánkovej deficit a to, že jsem dlouho nenesla velkou krosnu. A to jsem ani nezmiňovala, že den před odjezdem jsem si pořezala nohu, kterou jsem musela mít celou dobu obvázanou a byla ráda, že s tím mohla chodit. Celá já? Jednoznačně. 😀

Tenhle výlet mě jen utvrdil v tom, že se nemám bát občas říct takovému dobrodružství ano a že to může být mnohem lepší, než člověk čeká. Jsem moc ráda za všechny, které jsem díky tomuhle výletu poznala a že jsem si splnila položku z bucketlistu a to navštívit Sněžné jámy v zimě. Jo a jestli něco beru jako skvělou investici, jsou to hůlky! Nechápu, že jsem si je nepořídila dříve.

Hani, moc děkujeme, bylo to boží! To už je z dnešního článku vše, další bude pravděpodobně z mého pobytu v Litvě v rámci Erasmus+. Ale o tom až příště…